Ze života Figurky

Tak jsem se zase po dlouhééé době koukala na můj oblíbený film, ve kterém se míchají mé 2 oblíbené "kultury" - francouzskou a japonskou.

Takže, kdo neviděl, tak mrkněte :)) Už jen kvůli té srandě :D.

Vím, že zase spoiluju :D, ale podstatou rozluštění příběhu je citát "tam, kde všechno začalo, tam také všechno jednou skončí." Po několikatém přečtení se Hubert (Jean Reno) vydává k (tipuji) chrámu Kijomizu-dera, kde v Emě najde dopis.

A co, že to ta Ema je?

Asi těmito slovy bych popsala takřka uplynulý víkend. Už nikdy nikomu neporadím, aby udělal "převlíkací" narozeninovou party, protože to nakonec dopadne jako teď, že nebudu mít co na sebe. Všichni kovbojové, krásní a karování....a mezi nimi černočervená Lady Gangsta. I když masku večera vyhrál majitel domu, kde se událost děla, mým favoritem byl miniaturní kovbojský klobouček typu "fascinátor" na jisté libé pánské hlavě.... Ještě mě napadlo jít za Slečnu ze Saloonu ale na "jen" bloomersky a korzet byla u nás moc velká kosa. Což se projevilo na časném pití slivovice, ač jsem původně nechtěla pít vůbec. :D Tato slivovice však byla nějak moc ředěná, měla jen 35%, a nenutila člověka jí zapít - proto se jí muselo vypít moc. :D (Jak já se těším na Moravu a na pravou domácí slivku, z které se zblinká leckterý vytrénovaný ogar :D). Nakonec mě asi více zahřála zelňačka, protože při cestě na autobus mé nožky v keckách vůbec necítily, že se 20cm boří ve sněhu.
Stejně největší legrace byla, když většina lidí věděla, že oslavenkyně má ráda fialovou. Takže dostala všechno fialové :D. Já jsem nebyla výjimkou a obdarovala jsem ji bílo-fialový 3 čočkovým lomografem.

Další snůška tlachů (nejen) ze školního prostředí.

Tak jsem tedy udělala opakovací (děkanskou) zkoušku z Politologie. Moc děkuji všem, kteří mi drželi palce. Pokračuju ve studiu ..wuhuuuuu. Což byl pro mého tátu prý nejlepší dárek k narozeninám :D (čistě z finančních důvodů). Zkouška mi vzala na samém počátku pár slz, protože komise byla přísná a nervy na dranc, ale dala mi možnost poznat další 2 lidi (kluky) z jiných oborů, přičemž u jednoho mi hlava nebrala, proč je na zkoušce z Politologie, když studuje Životní prostředí. Ale po menším rozhovoru s kamarádkou, která je na technické stavebce a má psychologii a sociologii, jsem dospěla k názoru, že je nejspíš celé vysokéškolství tak trochu poďobané.
Ovšem nejlepší bylo, když nám pan děkan říkal po (úspěšně vykonané) zkoušce, že se máme učit, ať nás tam už nikdy nevidí a tak pěkně promlouval do duše....a pak běžíme celí šťastní ze schodů a jeden kluk říká: "wuhuuuu ....jdu se ožrat" a ze 2 pater nad náma se na to ozve pan děkan: "žádné ožírání, učit se budeš" :D:D

Další den jsme v Sociální patologii probírali Sexuální deviace. V životě jsem neviděla tolik zhnusených lidí, když se procházely kazuistiky. I přesto, že prý sexuálními deviacemi "trpí" více muži, tak jsou často i jejich "obětmi". Na přednášce si poté uvědomovali, jak jsou jim jejich všemožné části těla drahé. Nepřestane mne udivovat, jak jsou lidé rozmanití a také jejich předehry viz. násilné topení v umyvadle, tekoucí krev, dobrovolné sundávání dlouho nošeného spodního prádla atd.

Což mi připomíná jednu z peprných historek mého kamaráda, který studuje na VŠB Fakultu bezpečnostního inženýrství a některé otázky v testech byly typu: "Kolik litrů benzínu potřebujete na spálení 100 mrtvol."

Ano, je to sice "puntíky, puntíky, afro cirkus", ale zase mě chytly kytičky. To bude asi tím jarem. Ve skříni se začínají hromadit látky a v mé mysli to "ach-uje" ve velkém, když koukám na některé brandy. Konečně jsem našla vhodný střih šatů na mou postavu, teď už to jen zkombinovat na něco ....takového...

Ostravská Shima-chan je studnice nápadů, co se týče kultury Japonska. Točí videa nejen ze srazů, ale i své vlastní s návody (jak uvařit čínskou polívku, jak jíst hůlkami atd.). No a teď jí kdovíjak napadlo zjistit, jak se jmenují ty papírové cancoury, co visí všude možně na chrámech v Japonsku, a taky jak se vyrábějí.

Co video, to perla :)) (Jsme rádi, že ji máme :))

Tak jsem po více než půl roce opět navštívila budovu, kde "prkna znamenají svět". Naposledy jsem byla v ostravském Myronovi na operetě Polská krev, která se velmi vydařila. V honosném divadle bylo plno dam ve večerních šatech či malých černých a společnost (spolu s držákem na kabelku) jim dělali pánové v oblecích, košilích a kravatách. Čím výš jste seděli, tím lépe byli lidé kolem oblečení - narozdíl od pražského Národního divadla (ale o tom zase někdy příště).

Tentokrát jsem byla spolu s kamarádkou v Divadle P. Bezruče, kterému se říká "divadlo pro mladé". Není nijak honosné a lidé zde nemusí přicházet ve večerních róbách (vyrazila jsem v lolitě - foto dodám příště). Skvělou výhodou je ten fakt, že když dojde počet sedadel, tak je v šatně poskytnut polštář pod zadek tzv. "podprdelník", se kterým si můžete sednout kdekoliv jinde (na schody pokryté kobercem).



Představení (činohra) se jmenovalo Pěna dní. V první polovině bylo takové hravé, poetické s žertovným slovíčkařením, naopak v druhé polovině nabrala hra dramatičtější spád. Děj se odehrával ve vaně se zamilovanými studenty, kuchařem a myškou.

Tak jsem tedy splnila svůj úkol na únor a podívala se na (anime) film Hoshi wo ou kodomo. Český překlad jsem použila do názvu tohoto článku.

Dívala jsem se na něj sama ve škole v hodině Správního práva II, protože málokterý můj kamarád "starší" otaku (včetně mého Drahého) se dívá na filmy a seriály po roce 2000. Tento film je starý asi rok a kousek a navíc se objevila i jistá pochybnost, kterou bylo zjištěno, že není od Studia Ghibli ani od legendárního Miyazakiho.

Opět nehodlám spoilovat, takže čekejte jen hodnocení.